Mezibuněčná hmota / Extracelulární matrix (ECM) / Intersticiální prostor

Mezibuněčná hmota je „prostor“, který tvoří fascii. Ta se skládá ze součtu – buněk (5%) + základní hmoty a vláken (95%) = Fascia (100%). Mnohokrát se stává, že mezibuněčná hmota a základní hmota se chápou jako synonyma (Schleip a Klingler 2020). Podstatný rozdíl mezi nimi je, že ECM obsahuje buňky jako fibroblasty a další, zatímco základní hmota obsahuje tekutý-základ (glykoproteiny, proteoglykany…) a vlákna (kolagenová, elastická, retikulární…).

Pro jednoduchost si mezibuněčnou hmotu představ jako „železo-beton“. Kde v „betonu“ jsou uloženy „tekuté prvky“ (proteoglykany = voda) a uvnitř jsou „železné tyče“ (vlákna), které jsou produkovány fibroblasty (cement). A to vše jen proto, aby „domu“ (tělu) poskytly pevnost a stabilitu ve větru (v pohybu).

Buňky

Nejčastěji vyskytujícími se buňkami v ECM jsou fibroblasti. Oni fungují jako stavební a udržovací dělníci v mezibuněčné hmotě = ECM. Fibroblastové buňky jsou biomechaničtí architekti systému, kteří produkují kolagenová vlákna, proteoglykany a další věci v ECM (Parisi a Allen 2019). Je to jako, kdyby se plazilo miliony a miliony fibroblastů po tvém těle a za sebou zanechávalo slizkou stopu. To jakým směrem se plazí a to, kde se shlukují, závisí na pohybu a síl, které do těla vstupují.

Buňky poskytují metabolické vlastnosti biologické tkáně. Fibroblasty a žírné buňky (mastocyty) vytvářejí pojivovou tkáň (fasci) tím, že mění prvky v mezibuněčném prostoru, tak, že mění poměr jednotlivých složek v ECM, kterými jsou: množství a typ vláken, slizké/lepkavé proteoglykany a voda.

,,Živý matrix“

ECM je v podstatě „živý matrix“ (Oschman 2015), který nemá v těle stejnou strukturu a stejné složení . Prochází cykly, při kterých se opakovaně rozpadá a skládá. Neustále se přizpůsobuje environmentálním a biomechanickým podnětům. To znamená, že jeho složenině ovlivňuje to v jakém jsi stresu ve dne nebo, jak sedíš při práci a kvintilion jiných možností. ECM je stále se měnící hmota, která se přizpůsobuje potřebám těla nebo zraněním popřípadě jejich regenerací (Schiaffino a Partridge, 2008).

Jinak řečeno mezibuněčná hmota je dynamicky se měnící komplex, který neustále přizpůsobuje své visko-elastické (tekuto-natahovací) vlastnosti. ECM ovlivňují jak fyziologické (hormony, enzymy, neurotransmitery…) tak i mechanické (tlak, natažení, napětí, komprese…) požadavky. A to vše má vliv na typ vláken a tekuté složky, které jsou produkovány buňkami do ECM. Nejčastěji vyskytujícími vlákny v ECM jsou kolagenová, elastická a retikulární vlákna.

Vlákna

Tom Mayers: ,,Existují tři základní typy vláken: kolagen, elastin a retikulin. Retikulin je velmi jemné vlákno, druh nezralého kolagenu, který převládá v embryu, ale je ve velké míře nahrazen kolagenem u dospělých. Elastin, jak již název napovídá, se používá v takových oblastech, jako je ucho, kůže nebo konkrétní vazy, kde se vyžaduje elasticita. Tato elastická vlákna mohou být lépe klasifikována než jiná forma kolagenu. Kolagen, který je zdaleka nejběžnějším proteinem v těle, převládá ve fasciální síti a je snadno viditelný (při krájení masa). Ve skutečnosti existuje 28 typů kolagenových vláken, ale rozdíly se nás netýkají a typ 1 je zdaleka nejvíce všudypřítomný ve strukturách, o kterých se zde diskutuje.“

Extracelulární matrix je stavební materiál s fluidním základem (Parisi a Allen 2019) čímž umožňuje mechanickou signalizaci mezi buňkami a systémy jako cévní, nervový, svalový, kosterní, šlachový, …. To znamená, že všechny buňky jsou patřičným způsobem informovány o tom, co se děje kolem nich a v jiných buňkách prostřednictvím ECM.

Fluidní základ

Základní hmota/látka (fluidní základ) v ECM je v podstatě vodový gel („sopel“). Je složen převážně z bílkovin – proteoglykanů, ze kterých vystupují na koncích glykosaminoglykany (GAG) (Mayers 2013). Existuje několik druhů GAG jako např. hyaluron a další (chondroitinslfát, dermatansulfát a heparansulfátu…). Zajímá nás to proto, že základní hmota dodává tkáním viskozitu a plasticitu.

Oni slouží k hydrataci fascií. Organizují vodu v nás tak, abychom co nejlépe odolávali tlaku (např. gravitace). Jejich úkolem je zajišťovat mechanickou pevnost. Pomocí hydratace popřípadě dehydratace fascie. Stejně jako vlákna jsou také produkována hlavně fibroblasty a mastocyty a snaží se tímto způsobem vytvořit „lepidlo“. Toto lepidlo pomáhá bilionům buněk držet pohromadě, vyměňovat si nespočet látek a informací k přežití a přizpůsobovat se tomu, co se kolem nich děje.

Literatura :

1. Schiaffino, S., & Partridge, T. (2008b). Skeletal muscle repair and regeneration. Springer Science & Business Media.
2. Schleip, R., & Wilke, J. (2021b). Fascia in sport and movement.
3. Allen, J., & Parisi, B. (2019b). Fascia training: A whole-system approach.
4. Oschman, J. L. (2015). Energy medicine: The scientific basis. Elsevier Health Sciences.
5. Myers, T. W. (2013). Anatomy trains e-book: Myofascial meridians for manual and movement therapists. Elsevier Health Sciences

instagram: @philipjerry
facebook: Philip Jerry Stráňavský
linkedin: Filip Stráňavský
twitter: JerryslavFilip